cesty na vlastní pěst

5. 3. 2016
Filipíny ostrovní říše
V 14:40, odlétáme z Prahy do Londýna, kde máme 2 hodiny čas na přesup. V Praze Lenka na bezpečnostní kontrole opět musela sundat boty na bezpečnostní kontrole.
V Londýně na bezpečnostní kontrole, se ale zasekávám já. Do krabice pro osobní věci dávám i Boarding pass, ale jak mě začali prohledávat, Lenka poučená z Prahy prošla bez problému, vzala moje věci, ale letenky nechala v bedně. Už se nenašly. Museli jsme tedy na transfer desk požádat o vystavení nových. Tato ne úplně milá zkušenost se nám nakonec otočila v naprosto výhodnou příjemnost. Starší paní na transfer desku z Hongkongu se s námi dala do řeči a začali jsme si vyměňovat zážitky. Ona z Prahy co zažila, když tam byla a my zase z Hongkongu. Asi jsem ji pobavil, když jsem ji popisoval naší kulinářskou zkušenost z Hongkongu, když jsme jedli kachnu. Řekl jsem ji totiž, že jsme jedli dogs (psa) na místo duck (kachna). Naštěstí Lenka včas zareagovala a opravila mě, přesto jsem paní vyděsil. Nakonec nám však nabídla úplně jiné sedadla, 2 trojice volné za sebou a tak jsme se mohli pěkně rozvalit. 
Do HK jsme přiletěli na čas a čekání 2,5hod jsme si krátili procházením letiště a vzpomínáním jak jsme zde před 10 lety byli s Nicolasem. Tenkrát to, ale byl plánovaný stopover na 2 noci a tak jsme si město prohlédli. Přestože jsme o tom uvažovali tentokrát také, tak nakonec zdravý rozum zvítězil a ušetřili jsme tak den dovolené na zážitky v přírodě.
4. 3.
Přilétáváme do Manily v 18:30, což není ideální čas pro hledání dalšího spoje autobusem. Manila není ani místo pro přespání a už vůbec ne pro pohyb po městě takhle večer. Vše ale šlo, jako po drátku batohy přijely včas a celé a nám zbývalo najít a usmlouvat taxi za přijatelnou cenu. Po asi 20min se dostáváme na cenu z původní 700p na 500p a odjíždíme přeplněnou a totálně ucpanou Manilou. Okolo 8:00 dojíždíme na bus terminál Philtranco Bus terminál od kud nám v 8:30 odjíždí bus do Naga city. Cena stanovená, pro všechny nás tři 1800 p. Do půlnoci cesta docela dobrá, ale Lenka úplně unavená nevyspalá a z toho měla téměř migrénu. Frajerka si střihla před odletem službu a tak vlastně nespala 3. noc. Po půlnoci se však vystřídali řidiči a to byla konečná pro Lenku. Brzda plyn, stálé předjíždění, troubení no prostě jízda za odměnu.
5. 3.
Přijíždíme úplně zdrcený okolo 5:30 a jdu shánět hotel. Hned za bus terminálem je hotel, který nabízí ubytovaní třeba jen 10hod, ale když jsem se ptal na cenu, vystřízlivěl jsem a s cenou 2100 p jsem odešel pryč. Sehnali jsme hotel na druhé straně terminálu, který nám poradil náš řidič a nakonec byl i v Lonelly planet. Cena 1500p hned od rána do druhého dne se snídaní.
Celé dopoledne jsme prospali a okolo 2h odpoledne jsme šli s Domčou do města se porozhlédnout, koupit něco k jídlu a zjistit ceny dalších hotelů.
Jeden hotel téměř v centru jsme našli. Rezervovali jsme na další noc.
6. 3.
Ráno okolo 8h se s báglama stěhujeme.
Hotel Tourist In 500p bez snídaně.
Odcházíme hledat jeepney, abychom se jeli podívat na vodopád pod druhou největší sopku Filipín Mt Isagor. Chvilku jsme bloudili, ale  nasedáme do našeho prvního jeepneye a v úplně přeplněném odjíždíme.
Po asi 30min přijíždíme pod sopku a asi 2km jdeme pěšky do prudkého kopce. Bohužel sopka není vidět celá je zahalena v oparu. Těsně pod junglí která se táhla až do oparu, byla brána, kde jsme platili poplatek 30p za každého. Bez průvodce na horu nesmíme a tak scházíme krásnou junglí k vodopádům. Voda docela studená, ale společně s několika místňákama se také koupeme.
Po asi 2h odcházíme zpět na jeepney.
V Naga jdeme večer do města koupit večeři. Zkoušíme opět po-uliční grily, ale jsme zklamaní. Možná kdybychom neotestovali Kambodžskou a Thajskou kuchyni tak bychom chválili.

7. 3.
Snídaně 280p rýže s hovězím masem Domča párek s rýží (spíše rizoto), banán voda, káva a horká čokoláda.

Van z Naga city do Legaspi 140b /osoba namačkaný na troj sedačce za řidičem a pod nohami bágly. Cesta trvala skoro 2,5hodiny, ale cestu nám krátila sopka Mt Mayon, která se odkryla od mraků a tentokrát se nám největší filipínská sopka v Legaspi ukázala v plné své kráse.
Do Legaspi jsme přijeli a udělali pár rychlých fotek a utíkali jsme na minivan do Donsolu.
Cesta do Donsolu 100p osoba
Jelo s námi několik Němců včetně 2 Němek, které za námi, když jsme dorazili namísto, přišli, zda bychom s nimi nechtěli sdílet jednu loď za 3500p.
Ubytovali jsme se za 500 p a šli se koupat. Pláž nehezká, moře špinavé ale teplé, takže jen takové osvěžení pro Domču.
Okolí rezortu bylo ale pro turisty útulné. Večeře za 800p což na místní poměry dost drahé. Já jsem měl sýrovou omeletu, Lenka pastu a Domča pizzu. Pizzu chtěl Domča, ale myslíme si, že po této zkušenosti pochopil, že prostě Italskou kuchyni na Filipínách není dobrý nápad zkoušet. Hned večer jsme si objednali snídani, abychom nemuseli čekat ráno.
Bude se spát blbě, byl jen větrák a Domča se ještě neaklimatizoval na místní čas.
Sprcha společná, Němky dostali pokoj hned vedle nás, dohodli jsme se, že se ráno sejdeme v 6:50 a půjdeme do officu pro informace jak se chovat u velryb. Office byl jen pár kroků, takže snad žádný stres.
Večer, jsme ještě nasávali pohodovou atmosféru resortu.
Lence to pokazila jen rozbitá klika u záchodu, z kterého se nakonec za pomoci čtyř rádoby opravářů, dostala asi po 40 min.
Lehli jsme před 23h, já asi na hodinku usnul, ale Domča nezabral. Šli jsme se tedy procházet po resortu, aby Lenka trochu orazila. Ve 2 ráno byl Domča pořád neutahaný a stále by si jen povídal. Kousek od našich pokojů byl malý přístřešek a 3 postele. Bylo to místo určené pro masáže. Dominik se rozhodl, že zkusí tady usnout. Přinesl jsem mu deku a za chvíli opravdu spal. Já si lehnul vedle a netrvalo dlouho a spal jsem taky. Aby ne, usínání za zvuku šumějícího moře a krásných 20C.
8. 3.
V 6:00 jsme byli ale všichni vzhůru. Slunce zde vychází okolo 5:30. Lenka se také moc nevyspala, větrák to nestačil uchladit.
Snídaně Lenka s Domčou sýrovou omeletu, já rýži s hovězím masem a volským okem.
Snídaně i s půjčením ploutví za 600p.
Pak jsme společně odešli si poslechnout, jak se máme chovat ve vodě. Stále nás bylo 5, ale řekli nám, že si máme rozpočítat loď na šestiny + 200 poplatek za každého.
Trochu zběsile tam také pobíhala Češka, která asi krotila "účastníky zájezdu". Objevila se tam opravdu docela velká skupina Čechů. Krom toho jsme zde potkali i skupinku 4 Čechů, kteří s námi odlétali z Prahy.
Nastal ale šílený chaos, v kterém se dokázali orientovat jen Filipínci. Pustili nám video, jak se chovat při ponoru a jak blízko se můžeme velrybě přiblížit, neplavat k ocasní ploutvi, neplavat do tlamy a takové hloupé věci, které by snad normální smrtelník neudělal. V 8:00 jsme naskákali na vahadlovou loď a vyjeli jsme. Na stěžni stál pozorovatel, druhý pod ním a nalevo od nich náš průvodce. Vzadu kormidelník, který se zároveň staral o motor. No a nás pět natěšených bláznů.
Po asi 10 minutách se ale náhle otáčíme a plujeme zpět k molu. Sehnali šestého...
Australanka z Melbourne.
Asi hodinu kroužíme dokola a nic. Pak průvodce objevil pohyb a my naskákali do vody. Připlulo dalších asi 10 lodí a opět chaos. Nic jsme neviděli a tak pokračujeme v plavbě. Odtrhli jsme se od skupiny lodí a pluli jsme podél pobřeží.
Opět průvodce zavolal a my naskákali do vody. Opět nic, přestože velryba působí velmi pomalým pohybem, tak jsme si potvrdili, že zdání klame. Prostě uplavala dříve, než jsme se stačili vyhrabat.
Plujeme dále a po chvilce opět pokřik našeho průvodce " do vody a rychle, rychle!!"  ještě že to nikdo netočil opodál, to by byl asi pohled na to, co pár turistů vše neudělá pro vteřinové setkání s obrem oceánu. Byli jsme asi 20m od lodi a průvodce ukazoval prstem pod vodu. Chopil jsem se šance, zakopal ploutvemi v jedné ruce kameru a plaval jsem, co to šlo pořád dolů. Cítil jsem, že se budu muset vynořit, docházel mi kyslík a cítil jsem tlak v uších a pravě v tom okamžiku pod mnou proplaval mohutný stín žraloka velrybího. Nemohl jsem za ním plavat, ale těch pár okamžiků mi zase přineslo další splněný sen. Vynořil jsem se a ptal jsem se Lenky, zda něco viděla. Nakonec jen Australanka a já jsme žraloka zahlédli. Den ale nekončí a my pokračujeme dále.
Podobných scénářů se opakovalo ještě několik, ale vždy bez úspěchu.
Náš výlet měl končit v 11h. Opět ale na poslední chvíli průvodce křičí na kormidelníka, aby stočil loď a přidal plyn. Po chvíli dostáváme povel "do vody rychle". 
Zapínám kameru a hned se potápím, Lenka za mnou. Po chvíli ani ne v tak velké hloubce  narážíme na žraloka velrybího, ale tak blízko, že musíme uhýbat. Na dosah ruky majestátně proplouvá. Ocitáme se vedle široké tlamy a plaveme podél celého trupu až k ocasní ploutvi. Vše se odehrálo v jednotkách vteřin, ale toto setkání se stává vzpomínkou na celý život.  O těch normálních smrtelnících, kteří se k žralokům nepřibližují, měníme názor. Toto setkání se nám podařilo ještě dvakrát zopakovat.
Na břeh doplouváme až ve 12h.

Jdeme zabalit bágly, loučíme se s ostatními a odcházíme. Potkáváme ještě dva Švédy, s kterými se dáváme do řeči. Pro ně byl dnešní den druhý pokus a opět neúspěšný. Zůstávají ještě jeden den.


Cesta do Donosolu na bus station na tříkolce za 40p. Cestou kupujeme benzín v pet lahvi v jednom ze stánku.
V Donsolu na bus terminálu odjíždíme jepneyem za 60p do Pilaru.
Odcházíme hned k přístavu a zjišťujeme, že fastboat sice v 15:30 odjíždí, ale není již volno. Další trajekt v 22:30, ale nevíme, zda to dáme, jsme unavení.
V Pilaru se ubytováváme v homestay za 700p. Pokoj nic moc a společná koupelna, smlouvání bez úspěchu. Nebylo ale nic na výběr, platíme a odhazujeme bágly. Lenka si šla lehnout já s Domčou jsme šli koupit něco k jídlu. Cestou potkáváme opět Němky a uvažují o cestě trajektem v noci. To byl impuls a s Lenkou se domlouváme a nakonec jdeme koupit lístky.
Loď odjíždí na čas, ale Němky to asi vzdali. Na lodi je průvan tak se všichni zahalujeme do spacáků
9. 3.
Ve 2:00 přijíždíme do Masbate. Po vystoupení v úplné tmě se nám na přístavu snaží pomoci jedna neodbytná baba a jeden mladík. Oba asi docela bumbali. Ptal jsem se ochranky na vstupu, zda najdeme nějaký hotel. Není prý šance a máme jít do čekárny a počkat do 8:00 kdy se otevře office a prodají nám lístky do Cebu city. Nechce se nám sdílet noclehárnu s nějakými pobudama a tak jdeme zpět na loď s prosbou, zda bychom mohli přespat. Klaplo to.
Ráno kupujeme lístky "roro" a odjíždíme autobusem na trajekt v městě Cataingan od kud. odplouváme lůžkovou úpravou do Bogo. Z Bogo city odjíždíme do Cebu city, kam dorážíme v 20:30. Jeden ze spolucestujících se nás ptal, kam pokračujeme a tak jsme mu řekli náš plán zůstat přes noc a pak trajektem na ostrov Bohol. Tvrdil, že nám jede trajekt ve 22:00 a že máme šanci ho stihnout. Domlouvá nám transport polorozpadlou dodávkou za 250p a my přijíždíme ve 21:30 na přístav. Za 480p na osobu kupujeme, 1. třídu lůžkovou úpravu s klimatizací. Nebyla to špatná volba. Potkáváme zde jeden pár z Izraele a tak si měníme zážitky. Mají namířeno na stejný ostrov z Boholu do Siquijoru.
10. 3.
Ráno v 6:00 přijíždíme na ostrov Bohol do města Tagbilaran. Jakmile jsme vystoupili z trajektu, přiběhl řidič z tříkolky. Nechali jsme se odvést na Panglao island. Ostrov je obydlen plážovými turisty, v komplexech s bazény. Ubytování bylo na nás trochu moc 1900p se snídaní. Ostrov zbohatlíků a plážových turistů -pryč odtud.
V podstatě jsme se otočili na místě a vrátili se do Tagbilaranu
Ubytováváme se v apartmán hotelu za 800p bez snídaně. 
Dnešním cílem bylo sehnat informace o ostrově, cenách hotelů a koupit letenku do Manily.
Po uložení báglů jsme šli hledat snídani a na rohu ulice Tamblot byla docela pěkná jídelna za 75p, vajíčka, lanchmeet a špagety s masem.
Ještě dopoledne kupujeme letenku za 13400p pro nás tři. Pak jsme se vydali do centra zjistit ceny hotelů a pronájem motorek. Motorky 500 p/den za dva dny 800p. Hotely v podstatě ve stejné ceně. V turistických informacích jsme posbírali info o ostrově, ale plán je takový, že chceme vidět Pamilacan island a pak Siquijor island (ostrov šamanů).
Dominik zůstal celou dobu na pokoji a užíval si chládek, TV a hry na mobilech. Večer jsme ho ale vytáhli do města ke stánkům s jídlem. Experimentujeme a kupujeme to, co kupují ostatní (banány v karamelu, nějaké rybí ocasy). Pak na ulici kupujeme grilované kuřecí prsa. Lenka jedno vrací, asi bylo dlouho v lednici, nebo spíše mi ní, a tak nám Filipínka dělá nové. Jdeme spát okolo 22:00 na hotelu je Wi-Fi tak se spojujeme s naším světem. Řídíme budíka na 6:00.
11. 3.
Ráno v 7:00 jdeme na snídani do stejné jídelny. Dáváme si více vajíček, colu a luchmeet vše za 130p.
V 7:30 odjíždíme na central bus terminál tříkolkou za 8p/osoba. Na terminálu nás zastavuje řidič dodávky, že nás do Baclayonu odveze za 50p/osoba tak se vysmíváme a hledáme jeepney. Hned za rohem potkáváme dalšího místňáka a ten nám ukazuje kde jeepney stojí. Odjíždíme skoro okamžitě a cesta trvala cca 20min. Dáváme 30p ale řidič chtěl jen 10p, nevím proč, asi jsme mu byli sympatičtí. Vystupujeme u přístavu v Baclayonu a jdeme do informací. Cestou na nás volá Ricky, že nás odveze za 250p/osoba na ostrov Pamilacan. Bereme a tak jdeme zaplatit poplatek přístavu 50p/osoba a odjíždíme. Cesta cca hodinu necelých 30 km na moři. Přijíždíme do ráje okolo 10:00h.  Bílé pláže, kokosové palmy, vahadlové lodě okolo, žádná elektrika jen na cca 4 hod večer se pouští agregát a naše ubytování ve formě chatek na pláži all inclusive. Majitelka se o nás stará tak, že nám děla snídaně obědy a večeře.
Jdeme se  hned potápět a objevovat mořský svět plný korálů a barevných rybek včetně slavné pohádkové ryby Nemo a jo a byla tam i Dora!! Nebo to alespoň Domča tvrdil.
U stejné majitelky chatek, jsme se potkali se Španělkou, která měla otce Španěla a matku Filipínku. Na Filipínách není poprvé a druhého trosečníka Fina. 
První oběd máme společně se Španělkou, dali jsme si rybu na grilu s rýží, ugrilovaný druh lilku, mořské řasy, banán v karamelu a Colu.
Po obědě jsme šli opět šnorchlovat, ale přišel rychlý odliv. Šli jsme tedy pod útesy, kde byla ráno jestě voda, objevovat ostrov z druhé strany. Přišli jsme do druhé vesnice (rybářská vesnice) kde jsme mohli vidět opravdový nefalšovaný domorodý život. Lidé si akorát jezdili k centrální studni pro vodu, kterou vozili v kanystrech na kárách a na motorkách. Bylo vidět, na některých z nich, že nejsme úplně vítanými hosty v této části. Procházíme po betonovém chodníku do centra vesnice a potkáváme spoustu dětí, které se snaží využít příležitost mluvit anglicky.
K naší hostitelce přicházíme za soumraku, chystá nám večeři na pláži. Červeny ubrus svíčky, bílá pláž, zvuk moře...
Podává se pečené kuře, ryba, rýže, mořské řasy, ananas a mango juice.
Usínáme docela unavení, zvedal se vítr a my usínáme za zvuku příboje. Užíváme si tyto okamžiky plnými doušky.
12. 3.
Ráno  budíček v 5:45. Čeká nás pozorování delfínů se synem majitelky Winwinem. Odjíždíme v 6:30 na moře kyvadlovou lodí a opravdu za nedlouho se vždy po chvilkách vynořuje skupinka delfínů. Takto pozorujeme asi 1,5h a pak odjíždíme na snídani, která je akorát připravovaná na stůl. Vepřova směs, opečený lunchmeet, volské oka, rýže a vařená rýže v kokosovém mléce a přelita karamelem - úžasné!
Celý den trávíme šnorchl ováním akorát dnes nejsou ideální podmínky díky větru, který neustával. 
Večer jdeme s Domčou pozorovat karety, které by měly přicházet do mělčí vody žrát mořskou trávu. Bohužel máme smůlu, díky větru se nic nekoná, ale přesto neodcházíme bez zážitku. U jednoho z korálového útesu narážíme na skorpionfish.
Večer jsme zakončili naší poslední společnou večeří hostů (Fin, Španělka a my).
Jdeme spát okolo 23:00, ale Domča to zapíchl už v 19:30.
13. 3.
Poslední snídaně, platíme za každého 750p/ noc + 1500p za delfíny dohromady, a 1000p za odvoz zpět na Bohol.
Od syna majitelky Winwina jsme dostali dárek - každý mušli s vyleptaným jménem a symbolem Pamilakanu (delfín)
Odjíždíme po 8:00 ráno loď ale vypovídá služby hned po několika stovkách metrů a  Winwin se snaží motor opravit. Vypadá to na spojku, protože motor běží, ale nemá tah a včera při plavbě a delfíny byla cítit spálená spojka. Po chvilce se se podaří pohon zpravit a my odjíždíme na docela neklidné moře. Na poloviční cestě, kde jsou vlny docela velké, se tah motoru opět ztratil a my bez pohonu se kymáceli na moři. Bylo to občas až nepříjemný pocit, velké vlny, motor bez tahu, 10 km od pobřeží...
Před desátou dorážíme k přístavu Baclayon.
Šli jsme rychle na jeepneyho, ale potkává nás paní z informačního officu a nabízí nám odvoz do města do přístavu odkud nám odplouvá loď do Siquijor island do Siquijor city.
Nemáme lístky a loď odplouvá v 10:30, ale do přístavu dorážíme přes všechnu snahu v 10:26. Nemáme šanci. Dozvídáme se ale, že cena této rychlo lodí (fastboad) je 910p za osobu a jede na ostrov 3h. Zjišťujeme si, že v pondělí ve středu a v sobotu odjíždí trajekt, ale za úplně jinou cenu 215/osoba Domča polovic. Loď ale jede do Lorena city a pokračuje dál na ostrov Mindanao. Tím ale zůstáváme do zítřejšího večera, což je škoda, ale snad něco vymyslíme. Šli jsme tedy z přístavu zpět do města najít hotel. Zastavil nás tříkolka a řidič nám nabídl, že nás odveze do hotelu za 700 p na noc s odvozem gratis. Trochu se přepočítal, když jsme přijeli do docela luxusnějších hotelů kde pokoj nešel pod 1200p. Nakonec jsme mu museli poradit, aby jel do Tabloat street a tam hotel najdeme. Měli jsme pravdu hotel Douglas za 700 a lepší než ten předchozí. Checkout jsme si dohodli na poledne a batohy jsme mohli nechat na recepci. Řidič tříkolky než odjel tak nám nabídl ještě tour po Boholu. Tím máme vyřešeno celé odpoledne a za 1500b kupujeme. Kývli jsme ale na cenu příliš rychle, než abychom smlouvali. Věříme, že bychom se o 300 p dostali ještě níže.
Odjíždíme v 12:45, směrem na Chocolit hills. Zastavujeme ještě ale v přírodní rezervaci Tasier Sactuary (nártouni). Vstupní poplatek je 60p/osoba. Park se nachází asi 30 min za Tagbilaranem u města Coreala. Nártoun je malinká jakoby opička s obrovskými očima. Jeho opravdu malá velikost nás ale překvapila, vešel by se do dlaně. Procházka jenom s průvodcem trvala asi 20min.
Další atrakci plovoucí restauraci jsme se ale vyhnuli, jen jsme viděli řeku Loboc kde se toto komerční divadlo děje. Hodinu na lodi se proplouvá po řece v bujné vegetaci tropického pralesa a celou dobu, se může konzumovat neomezené množství jídla.
Jeli jsme do motýlí rezervace, kde jsme viděli obrovské motýli žijící na Filipínách, ale ve volné přírodě těžko objevitelné. Je to pojato i jako výukové místo a pro Dominika lepší pochopení jak motýl vzniká a jak žije. Lenku si jeden velký kousek exemplář oblíbil a sedal na ruku. Průvodce ji říkal, že si motýl myslí, že tam najde nektar. Ne proto, že by Lenka byla tak sladká, samozřejmě že je, ale proto, že měla oblečení, které motýli vábilo. Ty motýli to neumí vůbec ocenit...
V recepci běžel dokument a opět jako Češi můžeme být hrdi, o České pomoci při výstavbě. Běžel tam dokument z ČT2 a reklama s poděkováním české asociaci.
Odjíždíme dál na naše poslední místo Chocolate Hills. Po cestě se ale ještě stavíme na rýžovém poli a trháme si rýži.
Pak ještě na silnici v lese Man made Forest. Kořeny  stromů nám trochu připomínají stromy v chrámu Ancor Vat v Kambodži.
Přijeli jsme na Chocolate Hills kde jsme platili 45p/ osoba Domča 10p. Na rozhledně, která se zrovna opravovala, jsme potkali jednoho Čecha s filipínskou girlfrend. Je to zvláštní místo, hezké, ale není třeba se sem již vracet.
Na hotel jsme přijeli okolo 20:00 a řidič mi dává kontakt pro potenciální zákazníky 
09361542952 Alan.
Jdeme na večeři a vracíme se na stejné místo, kde Lence dali zkažené maso. Jsme si jistí, že se opakovat nebude a také že ne. 
14. 3.
Ráno vstáváme nezvykle dlouho v 8:15. Máme celý den, budeme se flákat. Odešli jsme do naší oblíbené restaurace na rohu Tablot street na snídani. Jsme vítáni.
Pak odcházíme na pokoj, odpočíváme a nabíráme sílu. V 12:30 odnášíme bágly na recepci. Po cestě narážíme na tiskárnu tak jdu porovnávat. Do firmy nás pouští. Staré stroje ale vyrábí, tak jsem se pochlubil naší firmou.
Odešli jsme pak do informačního centra zeptat se, kde je office LITE trajekty abychom koupili lístky. Odešli jsme tedy do J. Borja street. Lístky jsme koupili a dál se jdeme flákat po městě. Do obchodního centra oběd se skvělým mango shakem. 
Pozdě odpoledne jsme se stavili u naší prodejkyně letenek vyzvídat informace. Má bratrance v Lazi city a tak se můžeme na ni odkázat a můžeme mít ubytování. 
V 18:30 si vyzvedáváme bágly a tříkolkou odjíždíme do přístavu. Odplouváme na čas v 20:00 směr Larena Siquijor island ostrov šamanů.
Do Lareny připlouváme ve 22:30. Dali jsme na rady prodejkyně a z lodě jsme šli rovnou k policejní stanici, kdy se nás ujal místní top cop a pomohl nám najít ubytování a navíc nám nabídl pronájem skútru za 350/ den. Nabídl, že nám obstará lístky na trajekt zpět na Bohol.
Ubytovaní jsme zůstali v North Haven home stay kousek nad přístavem. První dojem z majitelky jsme měli všichni stejný - šamanka. Černé husté zamotané středně dlouhé vlasy, otrávený svraštělý obličej a chůze pomalá a houpavá. Celou dobu jsme ji viděli pouze večer, ale až v pozdních hodinách. Ráno tu byla pravděpodobně její dcera, mnohem příjemnější, ale jedno oko jí šlo směrem k nosu a tak když jsme s ní mluvili, nevěděli jsme, kam vlastně kouká. 
Ubytování nám domluvil top cop za 500na den a my se dohodli, že vlastně měnit ubytováni nepotřebujeme a zůstali jsme tu celé 3 noci až do čtvrtka. 
Vedle v pokoji byli ubytováni amatérští hráči volejbalu a otec dvou hráčů, se semnou dal do řeči o životě.
Sám ještě utíkám k přístavu a dávám si něco, co vypadalo jako kuřecí grilovaná prsa. 
Když jsme unavení ulehli, otevřeli se zamčené dveře. Super začátek na šamanském ostrově.
15. 3.
Ráno jsme vstávali rozlámaní z molitanové postele okolo 8:00 a šli jsme bez Domči hledat něco k snídani. Navíc Lenka nemohla mluvit, pálilo jí na průduškách a tak jsme šli koupit do lékárny prášky. Jak je stalo naším zvykem, když narazíme na jídelnu a je dobrá, zůstáváme ji věrní. Nudle, vajíčka a cola a pro Domču sprite s buchtou. Asi za 150 p.
Domča nás již očekával a okolo 10:00, vyrážíme. Kupujeme benzín do skoro prázdné nádrže za 100p. První náš cíl bylo město Maria na druhý východní část ostrova. Chvíli se pereme jet na motorce standardním způsobem ve třech, a hned se pereme s navigací, nemůžeme se vymotat  z města ven. Ve skutečnosti malá vesnice, ale nám to dalo zabrat.
Vyjeli jsme do hor a navigace ukazovala cca 9km což také nakonec bylo. V Marii se dáváme do leva a míříme k severní časti ostrova po pobřeží. Jedeme vlastně krásnou ostrovní krajinou, podél moře lemují palmy kokosů a banánovníků a jsou střídané osamělými domky nebo obchůdky.
Zajíždíme na soukromý pozemek k pláži od kud nás nikdo nevyhazuje naopak nám umožnují jít na zahradu a k moři. Udělali jsme pár fotek a zase jsme se vydali dál. Po chvilce přijíždíme k ceduli "clif side resort" a tak jsme zkusili štěstí. Pláž ale žádná, jen pár chatek za 800 one bad, a double bad za 2100/ noc. Taky to tu bylo prázdné… dáváme si jen mango shake a odjíždíme.
Přijeli jsme z druhé strany do Lareny z druhé strany než když jsme z ní odjížděli a protože bylo okolo 13:00 rozhodli jsme se pokračovat v cestě na skútru směr jih San Juan.
Projeli jsme městem Siquijor a pokračujeme dále podél moře. Siquijor je od Lareny vzdálen asi 9km a San Juan asi 30km takže žádné velké vzdálenosti. Sun Juan jsme projeli tam a zpět a všude samý resort a přístup k pláži jen přes resorty. Objevili jsme mezi dvěma hotely, uličku pod kokosovými palmami, tak jsme toho využili. Krásně teplá voda pláže bílé a čisté a pláže byly lemovány kokosovými palmami.
Odjeli jsme odpoledne zpět do Lareny a šli jsme na večeři.
Večer jsme plánovali další cestu na zítřek.
16. 3.
Na snídani jsme opět šli do města co včera. Lenka konzerva si dala vyzkoušené nudle z rýží a já si nechal poradit. Dostal jsem hlavu parrotfish. To co jsem sledoval v dokumentu o papouščí rybě na animal planet mám teď na talíři. Byla ale dobrá.
Bylo rozhodnuto, že pojedeme prozkoumat vnitrozemí ostrova a první zastávku jsme zvolili úmyslně San Antonio abychom vyhledali nějakého šamana, léčitele. Přijíždíme do Sant Antonia a uprostřed vesnice byl office. Paní, která tam seděla, nás poslala kousek dál do vesnice Cantaban abychom se zeptali tam a že nás  k němu dovedou. V Cantabanu byl jen jeden domek s občerstvením a hned na nás vyběhl naháněč a že nás dovede do Cantaban cave (jeskyně). My ale chceme šamana. Odběhl a přivedl ženu ve středních letech. Ptala se nás, co nás přivádí a co od šamana chceme. Odpověděli jsme, že jen zvědavost. Ukázala na naháněče, a že nás dovede k jejímu manželovi, který se tím živí.
Asi po jednom kilometru dojíždíme k domku od kud vylezl 46 letý muž a říkal, že jeho otec, který již nežije, mu předal schopnosti. Čekali jsme úplně něco jiného, ale co už jsme tu tak to prubneme.
Nejdříve chtěl, abychom se zapsali do knihy návštěv, bylo zde hodně Němců a i Švýcaři. Změřil nám tep a mě odhalil bubliny v žaludku, což měl pravdu po dnešní snídani mléčného shaku. Lence, ale problém s průdušky neodhalil. Dostali jsme nějaký čaj a přinesl nám tu samou směs abychom si ji vzali, k tomu přidal 2kořeny a máme to louhovat a týden vždy dolévat vodu. Chtěl za to 150p. Pak přinesl mast z kokosového oleje a kdoví z čeho ještě. Za 100p bereme také, nabral tedy z hrnce do malé skleničky s uzávěrem.
Ukazuje nám ještě jeho herbal zahradu, několik druhů kořenu zázvoru (oranžový, žlutý, bílý). Měl zde hromadu klacku, listí a kořenů na hromadě a prý je sbírá vždy v pátek 7 týdnů před svatým pátkem velikonoc, kdy to pak vše uvaří. Svatý týden se tu opravdu schází všichni šamani z Filipín a i ze světa.
Zvažujeme, kam se vydáme nyní a rozhodli jsme se jet na nejvyšší horu Siquijor 
Projíždíme po silnici, která se stáčí jako had a my po ní šplháme na nejvyšší horu. Prudké srázy pod námi, na dně údolí všechny možné palmy, které se šplhají až ke krajnici a ze všeho vyzařuje naprostá pohoda, nezničená příroda a svěží zelená barva. Pod vrcholem necháváme našeho skutříka a jdeme na samotný vrchol pěšky junglí. Na vrcholu je rozhledna, ze které je vidět celý ostrov dokola. Naprosté ticho jen zvuky ptáku - balzám. Tomu říkáme šamanské místo bez šamana, tady se musí vyléčit každý sám.
Rozhodli jsme se, že se pomalu vydáme zpět k Lareně a pak přes kopec do Marie.
Když přejíždíme z Lareny stavíme se na kopci u domečku, kde prodává banana chips a banány. Hned jsme se dali do řeči, představila na celou svoji rodinu 7dětí. Kupujeme 1kg banánů za 50p a za 100p chipsy.
Dozvěděli jsme se od místňáků, že za Marií je pláž vybudovaná státem. Přijíždíme k ní ale po 17h a platí se zde poplatek 25p/os a motorka 20p.  Necháme na zítřek, protože chceme stihnout západ slunce na druhé straně ostrova.
Večer se stavíme v místní restauraci u přístavu a má tu skvěle pečivo.
Večeři dáváme u stánku před portem. Objednali jsme si kuřecí prsa, ale opravdu jsme pochybovali o tom, že maso bylo z okřídleného tvora a chuť tomu také nenasvědčovala, přestože to bylo dobré, ale co jedli to místňáci a my jsme také lidi...
Přisedl si k nám jeden místňák a začali jsme mluvit o životě v Evropě a tady.
17. 3.
Ráno v 7h jdu do přístavu za policajtem, slíbil, že nám dá lístky na trajekt. Neměl je ještě zatím, což mě trochu znervózňovalo, neměli jsme žádný plán B ani vlastně nemohl být, jedině kraulem a to s báglama na zádech a nedovolím si odhadovat kolik km to je na Bohol, ale pár desítek km to bude. No co, zbývá než věřit že nekecá a odpoledne je dostaneme. Máme si je vyzvednout u jeho kolegy okolo 17h.
Domlouváme se ještě, zda si můžeme do jejich officu dát bágly, checkout máme v 12:00 a nechceme si je nechávat na recepci homestay. Jdeme na snídani, opět experimentuji a snídám chobotnice. Pak vyrážíme po pobřeží na pláž, kterou jsme včera objevili. 
To ale nebyla dobrá volba, pláž udělaná pro městský turisty s tobogánem, před pláží bazén, restaurace s přístřeškem okolo. Voda sice čistá ale korály nikde. Domča si užívá vody a my s Lenkou jen tak aby se neřeklo. Po 13h jdeme zpět na parkoviště. 
Chceme se stavět někde na obědě a stihnout vyzvednout lístky. Co nás však čekalo nebyla vůbec dobrá situace při všil smůle s lístky na trajekt zjišťujeme, že máme píchlé zadní kolo. Co teď, cesta zpět cca na hodinu ale bez kola to nedáme. Jdeme na recepci hotelu a žádáme recepční, zda by nám nesehnala někoho, kdo by dokázal opravit. Po chvilce marného shánění telefonního čísla na servis se podařilo a před 14h už u nás stáli dva maníci na motorce s montpákama a duši vyndali. Slíbili, že do 15h vyrazíme. Opravdu asi po ½hod dorazili se zalepenou duší a na motorce přivezli i kompresor s nádrží. V 15h odjíždíme sice s jakousi nedůvěrou, ale jedeme. Oběd dáváme až v Lareně ale před tím zjišťujeme, že lístky stále nejsou. No nic jdeme se ještě projet směrem k Siquijor city. Na poloviční cestě nás zastavuje polda v Jeepu a oznamujeme nám, že lístky jsou už u něj v officu. Jsou dražší o cca 120 p než při cestě zpět ale díky tomu, že máme lehátka. Cesta sem totiž byla na sedačkách.
Máme zase o něco lepší náladu a tak se pomalu vracíme zpět do Lareny, abychom se ještě najedli, vyzvedli lístky a navíc bychom měli  být v přístavu 2hod před vyplutím. V přístavu na nás volá nějaká ženská a až Lenka poznává naší "starou známou" z banánové ranche. Po chvíli potkáváme kluka, co s námi včera večer povídal, no zkrátka se tu začínáme cítit jako doma.
Na trajekt nastupujeme před 18h Domča ulehá na postel, rozbaluje spacák a těší se, že si plavbu užije na posteli.
Odpluli jsme tentokrát se 40min zpožděním a na moři se zvednul docela silný vítr a tak to s trajektem pěkně houpalo. Do Tagbilaranu připlouváme okolo 23h bereme tříkolku a rovnou diktujeme kam jet, přestože na nás zkoušeli různé fígle s levnějšíma hotely. Řidiči tříkolky, když jsme dorazili před hotel, dávám 30p s tím ať si zbytek nechá, tak na nás zkouší, že cesta je za 20 za každého. Řekl bych, že unavení z cesty, jsme mu asi dost nevybíravým způsobem vysvětlili, že tady v Tagbilaranu se platí 8p za osobu. Zkusil to no a narazil...
Na hotelu Douglas na nás trochu zapomněli, ale věděli, že jsme si pokoj rezervovali tak nám dali lepší za stejnou cenu.
18. 3.
Ráno mi telefon oznamuje že je dnes výročí naší svatby. Jdeme na snídani do naší oblíbené jídelny. Jsme vítáni, to je příjemné. Lenka s Domčou po snídani odchází na hotel a já jdu shánět motorku. Zkouším první půjčovnu u přístavu, kde chtějí 800p na den. Přichomýtl se k našemu rozhovoru naháněč, který mi domlouvá cenu za 700p, ale já si stále stojím za svém a jsem ochoten dát 400p. Po chvíli se otáčím a odcházím, ale naháněč to nechce vzdát a vola tříkolku a odváží mě s tím, že má motobike za 400p. Zdá se, že jedeme někam k někomu domů, ale ten není doma a tak to stačíme k půjčovně na Palma street, kde jsem byl před odjezdem na ostrov. Snaží se vyjednávání vzít do svých rukou a vyjednávají cenu 600p. Mě to přestalo bavit a říkám majitelce půjčovny, aby mě naháněč neviděl, že přijdu později sám bez nich. Naháněči se ještě snažili chvíli běžet za mnou a pochopili naštěstí brzy, že z toho nic nebude a já se vracím do půjčovny. Bylo poledne a domlouvám půjčení motorky na 1½ dne za 600p. 
Odjíždím do ulic, řídící se mě naprosto nepochopitelným řádem, ale ve zdraví dojíždím k hotelu. Nabírám zbytek a odjíždíme severně od Tagbilaranu po pobřeží k vodopádům.  
Docela pohodová cesta a navigace v telefonu fungovala dobře a tak jsme za asi hodinu dorazili na místo. Protože je to vjezd do parku platíme 10p u závory a po chvilce přijíždíme na malé parkoviště, kde platíme 50p/os., a scházíme po betonových schodech dolů k vodopádům. Krásná modrá laguna obklopena deštným pralesem. Dominikovi správce dává záchrannou vestu, ale odmítá jí a je to pro něj výzva aby předvedl plavecké dovednosti. Netrvalo dlouho a stal se středem pozornosti, což si náležitě vychutnával. Asi po dvou hodinách odjíždíme na další místo do města Loom abychom mohli vidět 
Zadáváme do navigace místo, ale snaživka nám chtěla ušetřit kilometry a tak nás vedla nejdříve po pěkné cestě, ale pak nás nechala odbočit na cestu horší, která se stávala čím dál více horší a horší. Protože však říkala, že za 6km dojedeme do cíle tak jsme se nechali přemluvit. Jeli jsme opravdu bohem zapomenutou krajinou a občas jsme měli pocit, že cesta už není cesta. Na Dominikovu poznámku "co budeme dělat, když zase píchneme" jsme neměli odvahu odpovědět. Blížíme se sw stále k cíli a to nám udržuje docela optimistickou náladu. Asi 1km před cílem nám navigace připravila překvapení a začala nám oznamovat "přepočítávám". No přepočetla a oznámila, že cíl bude až po 12km.  Míjeli jsme dvě osady,  kde nás, jako lidi podobné barvy pleti viděli jen v nějakém přírodopisném dokumentu. Cesta celkem asi 20 km nám trvala skoro 1½ hodiny.
Přijíždíme do Loonu, kde si dáváme hodně pozdní oběd a již po hlavní cestě pokračujeme asi 10km do parku.
Park je ale v podstatě vesnice a byli jsme mistňákami posláni do chatrče. Šli jsme na dvůr a za chvíli jsme byli obklopeni opičky makak. Všechny byli divoké, ale protože je lidé krmili, přišli na dvůr skoro okamžitě a po chvíli si brali pečivo, které jsme dostali od majitele chatrče. Za šera se vracíme do Tagbilaranu kam přijíždíme za tmy. V hotelu jsme naházeli věci a jeli jsme hledat do města nějaký gril. Zastavujeme nad centrem v ulici Tamblot a dáváme si celé grilované kuře nasekané na kusy. Chuť naprosto jedinečná.
19. 3.
Ráno opět do naší jídelny, kde od nás majitel chce adresu, zítra v neděli má zavřeno a tak je to naše poslední snídaně.
Bereme věci z hotelu a odjíždíme tentokrát na JZ opět podél pobřeží. 
Po pravé straně spatřujeme Pamilakan island, asi jeden z rájů na zemi, ale pokračujeme dnes bez cíle jen tak kam dojedeme. Po cestě kousek za Baclayonem potkáváme místní kováře a tak stavíme, aby i Dominik viděl, jak se dřív u nás žhavilo železo. Kupujeme si suvenýr malou mačetu a jednu pro Niciho. Pak si už jen užíváme cestu a kocháme se. Zastavujeme u jednoho z rezortu, kde potkáváme trochu podivínského Itala. Pak si dáváme na baru mango a banana shake. Protože ho dělali přímo před námi, tak si snad v létě u nás podobný uděláme taky.
Do Tagbilaranu přijíždíme před 18h, vracíme motorku, odvádíme Domču na pokoj a s Lenkou jedeme do centra něco nakoupit. Po příjezdu na hotel, jdeme na večeři k naší známe. Opět kuřecí prsa.
20. 3.
Poslední den se nesl v duchu balení poslední snídaně v jídelně o kousek dál. Čekáme na průlet letadla, protože letiště je ve městě tak se letadlo skoro dotýkáme.
Ve 13h bereme tříkolku a odjíždíme na letiště, kde se dozvídáme, že máme hodinové zpoždění. Potkáváme tu pár z Manily, kteří zde byli na prodloužený weekend a potápěli se také ale na Cebu islandu u Oslobu. Jejich zážitky byly úžasné díky přikrmováno žraloků jich viděli na jednom místě až 8 a mohli se dotknout. Ale nelitujeme, my jsme byli v jejich přirozeném prostředí a žraloci byli opravdu "wild".
Letiště nám připomínalo letiště v Mataramu na ostrově Lombock v Indonésii. Malá budova, nástup do letadla přes letištní plochu.
Do Manily přilétáme již za šera. Na terminálu se ptáme na transport na mezinárodni letiště a zjišťujeme, že poskytují službu zdarma. Autobus byl již přistaven. Potkáváme 2 Čechy a pak i skupinu Čechů, které jsme asi potkali v Donsolu.
Zvažujeme, zda se vydáme do nějakého obchoďáku, ale nakonec velká večeře na letišti a nesmyslná cena 1000p za úschovnu batohu nás přesvědčuje a zůstáváme. U celého blouku Gathay Pacific air lines se dotazujeme ochranky a pouští nás dovnitř. Roztahujeme spacáky a usínáme hlídaný ochrankou. Ráno okolo 3h se začínají scházet první cestující, kteří ale musejí stát za zátarasy a čekat až přijdou zaměstnanci air lines a začnou odbavovat. Jediný my si užívali prostoru.